Chytám přívlačí druhým rokem a musím říct, že teprve teď jsem zjistil, že je to krásný sport, kterému se budu velmi rád věnovat nadále. Důvod je prostý, velmi mě to baví, naplňuje a uspokojuje. Občas se mi sice stane, že nic ne a ne zabrat. Sednu si do trávy a přemýšlím...

Poslouchám hluk říčního toku. Pozoruji sbírající ryby a zároveň si skvěle vyčistím hlavu. Raduji se a odpočinu si od běžných lidských starostí. Díky tomu, že jsem na rybách nebo u řeky, se i zbavuji stresu a jsem v naprosté pohodě. Pro mě to jsou ty nejhezčí chvilky v životě. I kvůli tomu chytám pčívlačí. Každá ryba, i ta malá, mě dokáže rozradostnit. Tento rok jsem se na přívlač dost zaměřil a ryby, které jsem přívlačí ulovil byly pro mě nové a zajímavé. Tento sport mám v takové oblibě, že se na něj specializuji a příští sezónu se chystám začít s ultralehkou přívlačí. Díky mému zápalu navštěvuji řeku Ohři a vzdálil jsem se tak od rybníků a bobkařiny. Přes léto jsem se začal specializovat na lov na řece a vydával se sem skoro každý prázdninový den.

Nejčastější obětí mé lovecké vášně byl na řece Ohři jelec tloušť. Chytal jsem jej nejčastěji v délce kolem třiceti centimetrů. Ti menší, do dvacetipěti centimetrů se zdržovali v početných hejnech hlavně na mělčinách u výtoku čisticek a kanalizací. Nechávali se vyprokovat malými rotačními třpytkami, které byly vedeny rychle a nepřerušovaně u hladiny. Líbily se jim i malé woblerky s agresivním chodem. Občas byli velmi nedůvěřiví. I tak jsem jich chytil za celý rok kolem sedmdesáti. Ti větší se zdržovali ve velké hloubce a v silných proudech. Byli i u břehu, hlavně ve stínech stromů a v klidných tišinách, kde měli pocit bezpečí. Občas zajížděli i na mělčiny, ale s těmi malými se moc nezdržovali. V jedné takové mělké, prohřáté tišině u břehu se mi utrhl ještě větší tloušť, než můj největší, který měří 43 cm.

Jednou v létě jsem šel po železničním mostě na druhou stranu řeky Ohře s vláčecím prutem v ruce a uviděl jsem krásnou tišinu plnou jelců. Byli zde menší tloušti a jeseni, ale hlavně ti větší, kteří se tu vyhřívali, upoutali mou pozornost. Sešel jsem dolů, zul si boty a bosý jsem přebrodil k pílíři mostu. Trvalo mi to asi pět minut, protože ostré kamínky nepříjemně píchaly do chodidel. Občas jsem musel zastavit a vyhledat písčité dno, na kterém se mým nohám alespoň na chvíli ulevilo. Poté, co jsem dokulhal k pílíři mostu, jsem si stoupl na příjemný píseček, který za ním voda usadila. Měl jsem skvělou pozici pro nahazování. Rozhodl jsem se navázat větší woblera. Uřízl jsem vlasec, na kterém byl navázán 3,5 cm plovoucí wobler, který napodoboval okounka a místo něj navázal čtyřcentimetrový wobler napodobujícího pstruha duhového. Poté jsem ho nahodil do tišiny u břehu. Wobler dopadl na hladinu a já jsem ho uvedl do kmitavého pohybu pomalým točením kličky navijáku. Dával jsem do něj veškerou svoji důvěru.

Po pár otočeních kličky navijáku jsem ucítil náraz. Zasekl jsem a poté i vytáhl asi třiceticentimetrového tlouště. Byl nádherně vzrostlý a vypasený. Hned po vyháčkování se vrátil do svého rodného domova a já pokračoval v lovu. "Tak," říkal jsem si, "teď musí přijít ten obr". Nahodil jsem a opět vedl wobler kmitavým pohybem ze strany na stranu. Po několika dráždivých pohybech wobleru zaútočil na umělou, dráždivou a bezbrannou rybičku velký tloušť. Byl zdolán poměrně rychle. To, co jsem udělal potom, byla asi největší chyba mé ne příliš dlouhé rybářské kariéry. Přitáhl jsem si tohoto padesátníka k nohám a zvedl ho nad vodu, abych ho nesmyslným způsobem jako pětadvacítku vyháčkoval. Samozřejmě, že se tloušťovi nelíbilo, že ho tisknu v ruce. Zabral ze všech sil a vyklouzl mi z ruky. Zatřepal hlavou, vlasec povolil a já jen koukal a nevěděl, co dělat. Tloušť pomalu odplul jako vítěz s trofejí v tlamě. Zasloužil si to, protože se rval jak tygr. V tu chvíli jsem ale neměl myšlenky na to, že si to zasloužil. Byl jsem naštvaný asi víte, co následovalo. Ještě, že mě nikdo neslyšel. Ale byla to moje chyba. Kdybych měl tehdy podběrák, tak bych ho přeměřil, vylepšil si svůj osobní rekord a vrátil bych tohoto krále zdejších vod do jeho rodného živlu.

Byla to chyba, kterou nechci v budoucnu opakovat. Sice se mi utrhl a já jsem si ho nemohl ani změřit, ale mohl jsem si alespoň prohlédnout nádhernou trofejní rybu. Samozřejmě existují a jsou více vážení tloušti přes šedesát centimetrů, ale tloušť přes padesát centimetrů už se může považovat za trofejního a rozhodně není při přívlači příliš častou rybou. Tloušt je velmi krásná a bojovná ryba, která svůj souboj o svobodu nevzdá do poslední chvíle. Je chytrý, opatrný a hlavně velmi mlsný. Někdy trvá vláčkařovi dost dlouhou dobu, než se trefí do jeho chuti vhodnou dráždivou nástrahou. Občas má však takovou náladu, že ho vyprovokuje k záběru skoro cokoliv. Pro lov tloušťů je vhodný slabý vlasec, protože je to velmi opatrná ryba na rozdíl třeba oproti okounovi. Ale jsou i případy, kdy byl chycen dvouapůlkilový tloušt na pětadvacítku. Letos jsem chytal na šestnáctku a následující rok chci zkusit vláčet na čtrnáctku. Myslím si, že šestnáctka je pro lov tloušťů až moc silná. Znám vláčkaře, kteří je chytají na desítku. Je to samozřejmě věc názoru a velikosti použité nástrahy.

Několikrát se mi podařilo chytit na Ohři i štiky obecné, tedy spíše štíhlátka. Ulovil jsem jich kolem dvaceti. Největší tři měly kolem 40 cm. Povedla se mi i deseticentimetrová kudlička, která se mi při návádění k ruce sama sklepala. Chytal jsem je na rotačky 00, 0 a gumičky do 5 cm. Na woblerky se nezadařila ani jedna, čemuž jsem se divil. O štice musím říct, že je to teritoriální dravec. Je krásná, náladová a hlavně dravá. Dokáže si chránit svoje teritórium velmi urputně. Je nesmírně rychlá při útoku na bezbrannou kořist. Pro specializaci na lov štik je třeba jiné náčiní než mám já. I proto byla velikost mých štik menší než u vláčkařů specializujících se na lov štik. S jemným proutkem bych moc neuspěl. Jedna příhoda, při které mě štika ukázala, jak často střídá podle potřeby svoje teritorium.

Jednou o prázdninách jsem se vydal na řeku Ohři a začal jsem vláčet od železničního mostu. U výtoku kanalizace jsem dostal pár tlouštíků a pokračoval dále proti proudu. Byla to bída. Tloušti vyjížděli a prohlíželi si jenom z dálky můj blýskavý plíšek. Výše proti proudu, u velké vrby, jsem nadhodil a nedíval jsem se, co se děje. Zkrátka jsem se koukal, "kde co lítá". V prutu jsem náhle ucítil náraz a slyšel ránu o vodu. Byla to štika a hned při záběru vyskočila a dostala se z ostrých háčků. A já ji ani neviděl. Druhý den jsem sem šel znova a po pár nadhozech jsem ji měl. Bojovala urputně. Když teď na to vzpomínám, tak jsem jí dával až moc prostoru. Měla čtyřicet centimetrů a ihned putovala zpět do vody. Píši to proto, protože štiky jsou nesmírně krásná a chytrá stvoření, která mají mezi sebou odstup. Po pár dnech jsem přesně na tom samém místě chytil o deset centimetrů menší štičku a ujistil se o tom, že štika nemá stálé loviště. I když to byly malé štiky, tak jsem získal představu o tom, jak se chovají.

Další rybou, kterou jsem chytil několikrát na Ohři v Lounech, byl jelec jesen. Je bojovnější než tloušť a při zdolávání občas vyskočí nad hladinu. Chytal jsem je na malé voblerky a rotačky. Zdržovali se na stejných místech jako tloušti. Měli taky rádi tišinky, kde odpočívali. Chytil jsem jich pouze pět. Největší mnou chycený měl odhadem pětatřicet centimetrů. Nezměřil jsem ho, protože se mi při navádění do ruky vyhákl mrštným pohybem hlavy. Jinak je to krásná ryba jako všechny a umí skákat nad hladinu, což jsem nevěděl, protože jsem ho do té doby neviděl ani nechytil.

Okoun říční nebyl tak častým úlovkem jako třeba tloušť. Chytil jsem jich asi pět. Největší mohl mít něco málo přes 10 cm. Útočí v hejnech a nestrpí konkurenci v podobě menšího okouna než je on sám. Byli velmi rychlí, agresivní a líbily se jim všechny nástrahy, které jsem jim nabízel. Nevadí jim ani větší nástrahy. Okoun si s nimi v pohodě poradí. Zdržovali se v hejnech po celém toku řeku. Ti větší, které jsem zatím neměl to štěstí chytit, jsou spíše samotáři. Okoun je spolu s tloušťem a pstruhem moje nejoblíbenější ryba.

I když jsem jich nechytil tolik, tak musím usoudit, že to je krásná ryba, na kterou se zatím ne moc úspěšně specializuji. Jediná nevýhoda je, že nedorůstá takové velikosti, jako třeba štika, ale tak už to příroda zařídila. Na okounech se mi líbí, že se nerozmýšlí nikdy nad dobře nabídnutou nástrahou. Proto ho tak snadno můžete kdekoli lovit. U okouna ovšem platí to, že čím je větší, tím je opatrnější.

Ještě je jeden rybí druh, který se mi zde podařilo ulovit. Byl to pstruh potoční. Specializoval jsem se na něj, ale moc se mi to nevedlo. Věřím, že příští sezónu to bude lepší. Vždyť tenhle rok jsem se s ním teprve pořádně seznámil. Chytil jsem pouze dva, ale mě to nevadí, protože vím, že pod jezem v Lounech jsou potočáci a snad i duháci. Hlavně aby je velká voda nespláchla. Nejdůležitější je, aby tam zůstali napořád. Chytat se je naučím. Tedy alespoň v to plně věřím. Pstruzi se s oblibou zdržují pod jezy a v rychlé proudné vodě. Ten můj druhý pstruh, kterého jsem chytil v Lounech pod jezem, měřil kolem pětatřiceti centimetrů. Při zdolávání mi předvedl dva ukázkové výskoky. Již několikrát jsem viděl, že u nás pod jezem v Lounech se snažili pstruzi překočit jez, ale zatím jsem neviděl, že by se jim to povedlo. Je obdivuhodné, že skákali odhadem do 2,5metrové výšky, což je dost vysoko. Je to krásná, bojovná a sportovní ryba. Zvláště jejich zbarvení je nádherné. Tečky na jeho těle jsou krásnou ozdobou. Nemyslete si, že jsem jich chytil za celý svůj život pouze pár. Odhadem jsem jich dohromady nachytal kolem čtyřiceti. Bylo to na řece Jizeře, která je pstruhovým revírem. Pstruzi jsou na Jizeře krásní. Pro mě je boj se pstruhem nepopsatelný zážitek a uloveného pstruha si vážím více než jakékoliv jiné ryby. Zkrátka mám rád pstruhovou přívlač, která vyžaduje jemné náčiní a malé nástrahy. Záhadou je, že na Jizeře jsme chytali pouze pstruhy potoční a že první rok nám neskákali při zdolávání nad hladinu a tento rok tomu tak bylo skoro u všech ryb kromě asi dvou menších dorostenců. Loni jsem jich tam ulovil dvacet, největší měřil 28,5 cm. Letos jich bylo osmnáct a největší mohl mít kolem sedmadvaceti centrimetrů. Co bych si ještě přál, by bylo ulovit pstruha duhového, který je pověstný svojí bojovností, ale není tak vzácný jako pstruh potoční.

Chytám přívlačí také z toho důvodů, že si při ní připadám neustále činný a mobilní. Taky se mi líbí, že si v pohodě vystačím s velkou ledvinkou kolem pasu. Do ní si dám rybářskou povolenku, jednu dobře zásobenou krabičku malých umělých nástrah a karabinek, nůžtičky na stříhání vlasce, nůž a dva peány (malý a velký), klíče a mobil. Do ruky si vezmu přívlačový prut a vyrazím. Podle potřeby podběrák zavěšený na joju na zádech nebo kolem pasu. V budoucnu plánuji, že doplním moji výbavu o kvalitní neoprenové prsačky. Možná bych také neměl zapomenout na polarizační brýle a třeba i vyprošťovač nástrah. To je pouze na vás. Ale musíte se přizbůsobit také tomu, kde chytáte. Já si občas podběrák sebou neberu, protože se musím často prodírat neprostupným porostem (kopřivy, lepíky atd.).

O řece Ohři musím říct, že je to krásná řeka. A měla by být více udržovaná hospodáři a místní organizací. V dnešní době jsou spíše upřednostňované stojaté vody. Možná, že je to i kvůli tomu, že nasazené ryby nikam neuplavou, nespláchne je velká voda. Kapři a další ryby na stojatých vodách vyrůstají do mnohem větších velikostí. Majitelé těchto vod si na tom i vydělají o mnoho více. Vždyť řeka nikomu nepatří. Je nás všech, jak se k ní chováme a budeme chovat. Mě se více líbí krásná, čistá a proudná řeka s množstvím ryb, o které mají zájem rybáři, ale i hospodáři a místní organizace. Řeka je stále stejná (myslím její koryto), ale její voda je stále jiná. Někdy je přátelská jindy krvežíznivá a jindy zase mírná. Řeka je sama o sobě nevyzpytatelná. Není radno si s ní pohrávat a podceňovat ji. Vždyť stačí si nabrat trochu vody do broďáků a už si musíte dávat pozor, abyste se neutopili. Proto je dobré znát řečiště řeky. Nakonec musím říct sám o sobě, že se mám co učit. A bude trvat dlouho, než budu spokojený sám se sebou, s tím, co umím. Jestliže začnete s přívlačí, tak si užívejte každou minutku strávenou na rybách. A hlavně se nenechte odradit neúspěchy, které vás potkají. Podporuji i muškařinu, nejenom přívlač. Chci se jí také věnovat a zjistit, co to obnáší, protože se mi to velmi líbí. Vím, že nyní propaguji pouze muškařinu a přívlač, ale myslím si, že v sedmdesáti budu mít radši něco, u čeho si budu moci sednout. Při položené si teď ale připadám velmi nečinný. Prostě mě štvalo přijet v pět ráno na ryby. Sednout si k rybníku a ve dvanáct odjíždět. Při tom jsem stihnul ještě zmasařit nějakou tu rybu a bylo. Na zádech jsem vozil sakra těžkej baťoh a připadal jsem si, že se musím uškrtit. Proto jsem začal vláčet.

Za pomoc s tímto článku bych chtěl strašně moc poděkovat Tomášovi Vildovi, který mě vyhecoval svými úlovky na řece Ohři v Černčicích pod jezem. Kdyby si mě nenašel na internetu, tak bych ještě seděl u rybníka na zadku. Rybáři by si měli pomáhat. Zvláště podat těm mladším pomocnou ruku v začátcích. Děkuji za propůjčení fotek k mému článku těmto autorům: Tomášovi Vildovi alias Plawerovi, Tomášovi Hampejsovi alias Tomashovi, Michalu Varmužovi, Tomášovi Čadanovi a Tomášovi Urbánkovi alias Prutosovi.

 Dnes mi je již 16 let a k psaní článků se opět vracím. A doufám, že se budou líbit ještě více.

Komentář ke článku (0)